Evropský projekt FCAS se dostal do dosud nejvážnější krize. Program, který měl přinést stíhačku šesté generace a stát se symbolem technologické nezávislosti Evropy, naráží na hluboké rozpory mezi Francií, Německem a Španělskem. Podle zveřejněných informací se navíc zastavila spolupráce na vývoji pilotovaného bojového letounu, jenž měl tvořit středobod celého systému.
Program za desítky miliard eur ztrácí klíčovou část
FCAS vznikl v roce 2017 jako ambiciózní francouzsko-německý projekt, ke kterému se později přidalo Španělsko. Plán počítal s náklady až 100 miliard eur a s vývojem celého bojového ekosystému, nikoli jen jednoho letounu. Jeho součástí měly být bezpilotní prostředky, umělá inteligence, datové sítě i nové způsoby vedení vzdušného boje.
Hlavním prvkem měl být letoun New Generation Fighter, tedy stroj šesté generace určený jako náhrada za francouzské Rafaly a německé i španělské Eurofightery. Právě na tomto bodě se ale ukázalo, jak obtížné je sladit očekávání tří partnerů, kteří mají od projektu odlišné představy.
Dassault a Airbus se nedokázaly shodnout na řízení projektu
Jádrem sporu se stala Francie, konkrétně společnost Dassault Aviation, proti evropskému koncernu Airbus. Dassault prosazoval dominantní roli při vývoji nového stroje a argumentoval zkušenostmi z programu Rafale. Francouzská strana opakovaně tvrdila, že takto složitý projekt potřebuje jednoho hlavního integrátora, který ponese odpovědnost za výsledek.
Airbus naopak požadoval vyrovnanější rozdělení pravomocí i práce mezi jednotlivé partnery. Spor se netýkal jen samotné výroby, ale také duševního vlastnictví, přístupu ke klíčovým technologiím a kontroly nad dalším vývojem. Právě tyto neshody se postupně staly jednou z hlavních překážek pokračování programu.
Rozdílné požadavky armád komplikují kompromis
Problém FCAS není jen průmyslový, ale také vojenský. Francie chtěla letoun schopný nést jaderné zbraně a operovat z letadlových lodí, protože tyto schopnosti považuje za součást své strategické autonomie a jaderného odstrašení.
Německo ani Španělsko podobné požadavky neměly a jejich priority mířily jiným směrem. Rozdílné představy o budoucí podobě letounu tak dál oslabovaly šanci na dohodu, která by uspokojila všechny tři státy zároveň.
Bez pilotované stíhačky se mění celý smysl projektu
Formálně program FCAS nekončí, ale jeho původní podoba se zásadně mění. Podle dostupných informací mají pokračovat práce na některých částech projektu, zejména na takzvaném combat cloudu, tedy systému sdílení dat a řízení bojových operací, a také na vybraných technologiích pro bezpilotní prostředky.
Klíčový pilíř celého konceptu však představoval právě pilotovaný stroj NGF. Bez něj ztrácí projekt svůj nejdůležitější prvek a z ambiciózního plánu na kompletní evropský systém vzdušného boje se stává mnohem omezenější iniciativa.
Do popředí se dostává konkurent z Británie, Itálie a Japonska
Zatímco FCAS vázně, projekt GCAP postupuje vpřed. Na programu Global Combat Air Programme spolupracují Velká Británie, Itálie a Japonsko. Vznikl spojením britského programu Tempest a japonského vývoje nástupce stíhaček F-2.
Podle současných plánů by nový letoun mohl vstoupit do služby kolem roku 2035. Analytici už několik měsíců upozorňují, že GCAP postupuje rychleji než FCAS, mimo jiné díky přehlednějšímu rozdělení odpovědnosti a jednoduššímu rozhodovacímu procesu. O účast v projektu navíc podle zdrojů projevují zájem i další země, například Polsko.
Varování pro evropskou obrannou spolupráci
Příběh FCAS ukazuje limity evropských zbrojních projektů. Vývoj moderního bojového letounu vyžaduje nejen velké finanční prostředky, ale také shodu na operačních požadavcích, rozdělení kompetencí a přístupu ke strategickým technologiím. Právě na těchto bodech evropská spolupráce opakovaně naráží.
Každá země chce chránit vlastní průmysl, pracovní místa i technologické know-how. Jakmile se střetnou odlišné národní priority, dosažení kompromisu bývá mimořádně složité. FCAS měl být důkazem, že Evropa zvládne vyvinout nejmodernější bojové technologie bez závislosti na Spojených státech. Místo toho se stává připomínkou, jak obtížné je podobnou integraci skutečně dotáhnout.
Evropa tak možná neskončí s jedním společným letounem, ale s několika samostatnými projekty. To by znamenalo, že FCAS nepůjde do dějin jako úspěšný symbol jednoty, ale spíše jako varování před střetem průmyslových a politických zájmů v oblasti obrany.